Jedinečná věda stojící za mořskou plazmou
Mořská plazma je přírodní a ekologický vedlejší produkt oceánského planktonu, jehož kolonie mají tvar víru, a dalších forem života, které jsou na něm závislé.
Za velmi specifických podmínek, tvořených ideální kombinací světla, teploty, oceánských proudů a počasí, se formují ohromné víry dosahující až na dno oceánu. Tam rozviřují minerály uložené ve spodních vrstvách mořské vody, které se zřídka mísí s vrstvami svrchními. Stěny víru navíc utvářejí přirozenou bariéru mezi vodou uvnitř a vně. Planktonu se nejvíce daří právě uvnitř ochranného víru. V jednu chvíli se ve světových oceánech může vytvořit šest až sedm takových vírů, jejichž průměr lze na základě satelitních snímků odhadnout až na několik stovek kilometrů.
Obr. 1 – Planktonový vír promíchává živiny z hlubin oceánu
Fytoplankton, kterým kolonie překypují, slouží jako potrava pro rozmanité druhy zooplanktonu, který za sebou zanechává tekutinu plnou bioaktivních minerálů, aminokyselin, nemodifikované RNA, antioxidantů, polysacharidů a mastných kyselin. Zooplankton tyto biologicky významné živiny aktivuje a utváří z nich živnou půdu pro rozkvět života v koloniích v izolovaném prostředí víru. Vědci pro tento jedinečný proces používají označení „biocenóza“.
Obr. 2 – Fytoplankton
Obr. 3 – Zooplankton
Proč je tato kapitola z učebnice evoluční biologie pro nás tak relevantní? Protože tekutina, která je výsledkem biocenózy v moři, se vyznačuje složením nápadně podobným lidské krevní plazmě (viz obr. 4). Toto zjištění vedlo Reného Quintona k formulaci hypotézy, že komplexní fyziologické a biologické procesy probíhající v tělech všech druhů živočichů se vyvinuly ze specifického poměru minerálů, aminokyselin a mastných kyselin v mořské plazmě. Proto Quinton mořskou plazmu označoval za „zdroj života“. Důkazem toho, jaké množství energie tyto unikátní kolonie planktonu žijící v oceánských vírech skýtají a jaký je jejich fyziologický význam, jsou dvě skutečnosti. První z nich je fakt, že největší v současnosti žijící savec, plejtvák obrovský, je při hledání těchto kolonií schopen překonat cestu dlouhou tisíce kilometrů. Tito obři během svého života spásají plankton a kril, který se v planktonových koloniích občas spontánně vyskytne. Tato „polévka“ obsahuje dostatek energie a živin pro zasycení plejtváka i řádný chod jeho biologických funkcí. Druhým důkazem je, že kolonie planktonu svou celkovou hmotností převyšují veškerou suchozemskou vegetaci (váží více než 6 miliard tun).
Mořská plazma, evoluce a fyziologie lidského těla
Ve svém předchozím článku nazvaném TheAqua-man Theory of Evolution („Evoluční teorie vodního člověka“) jsem shrnul teorii, podle které na počátku rychlého vývoje lidského mozku stál „návrat“ primitivních lidí do oceánů, přesněji že v nich naši předkové začali pravidelně plavat a rybařit. Tělo díky hygienickému kontaktu s oceánskou vodou získalo přístup k fyziologicky významným stopovým minerálům a živinám, o něž bylo na pevnině ochuzeno.
Je fascinující, uvědomíme-li si, že specifická kombinace a rovnováha živin, kterou se vyznačoval prapůvodní jednobuněčný organismus, se stala základem pro genetický kód, který dostaly do vínku i ty nejsložitější organismy, které v současnosti žijí na planetě Zemi – savci. Jedná se o naše společné genetické dědictví. V jednoduché buňce spočívá tajemství, které vedlo ke zrodu života a jež se zrcadlí v mořské plazmě. Podíváme-li se na věc v tomto světle, nepřekvapí nás, že mořská plazma má na naše tělo tak výrazný účinek.
Těla nás suchozemců se každým dnem usilovně snaží vytvořit prvotní mořské prostředí, z nějž vzešli naši jednobuněční předkové. K metabolismu 100 % aminokyselin, které přijímáme, je zapotřebí celá řada minerálů. Schází-li nám některé z nich nebo jsou-li zastoupeny v nedostatečném množství, naše tělo nedokáže aminokyseliny a enzymy řádně metabolizovat a přeměnit na energii. Tajemství Quintonovy mořské plazmy na molekulární úrovni spočívá v tom, že obsahuje kompletní spektrum minerálních solí v poměru, který potřebujeme, a zároveň je každý z minerálů (v izotonickém stavu) zastoupen v množství, které téměř dokonale odpovídá složení krevní plazmy a mimobuněčné tekutiny.
Quinton svá zjištění uveřejnil roku 1904 v pojednání Mořská voda, organické prostředí. V knize shrnul výsledky mnohaletého výzkumu a prokázal, že lidská krevní plazma a mimobuněčné tekutiny jsou co do poměru minerálních látek prakticky totožné s izotonickou mořskou plazmou.
Vše v lidském těle se odvíjí od stavu mimobuněčné tekutiny – neboli „mořského akvária“ či „mořského terénu“, jak ji René Quinton často nazýval. Jedná se o odraz samotného mořského mikrokosmu. Obnovíme-li své vnitřní mořské akvárium tak, aby odpovídalo tomu, které nám zanechali naši mořští předkové, každá buňka, orgán a tkáň zareaguje a začne fungovat podle zamýšleného účelu.
Pokud by byl René Quinton stále naživu, zastával by názor, že snaha současné medicínské praxe navracet zdraví vyčerpanému biologickému terénu se míjí účinkem, jelikož tak lidské tělo dostává pod ještě větší tlak. Jsem přesvědčen, že by současnou situaci přirovnal k tomu, jako bychom chtěli, aby plody nesl nádherný košatý strom, který však roste na vyprahlé a neúrodné půdě.